Malé zamyšlení nad tzv. grandfatheringem, čili možností ponechat si stávající zbraně, který v jakési míře směrnice připouští, otázkou je však jak bude uchopen, implementován a čeho se vlastně týkat bude, a čeho nebude. A otázka je to stejně zcela zbytečná. Proč?
Co bude až tady nebudem?
Pakliže my, aktivní reenactoři, dostaneme jakousi “vyjímku” k tomu, abychom si mohli za stávajících podmínek ponechat legálně nabytý majetek, a pro další, nově příchozí, už budou platit daleko tvrdší, nákladnější a mnohdy i nesplnitelné podmínky, k čemu nám to vlastně bude?
Co bude s těmi, kteří se k nám budou hlásit za dva roky? Za pět? Za deset. S těmi, kdo nahrazují ty, kteří se koníčku a historii přestali věnovat z důvodu studia, kariéry, rodiny, finanční situace, nebo jednoduše a prostě stáří, které nás bez vyjímky dožene všechny? Nebo svou aktivitu prostě přerušili, aby se k ní mohli vrátit za pár let, až budou mít starší děti, postavený dům, atd.?
Ve starších obdobích to snad tak likvidační problém nebude, ale v mladších? Pokud zbraň trvale konvertovaná na střelbu slepými náboji má zůstat ve své původní kategorizaci, čili například “slepý” Špagin, Thompson, Sten – ano, některé modely lze sehnat v kompletní “slepé” novovýrobě. Ovšem jaké, v jaké kvalitě, provedení, za jakou cenu a rozhodně a zdaleka ne všechny. A věděli jste, že přestože splníte veškeré podmínky, tak vyjímku na kategorii A nedostanete například z důvodu místa vašeho bydliště? Protože máte prostě smůlu a bydlíte někde, kde máte strach poslat děti hrát si na ulici?
Grandfathering není nic jiného, než způsob, jak nechat něco téměř bezbolestně vyhnít. Milosrdná smrt. Po nás už nic.
Reálně hrozí, že v reenactmentu tak, jak ho několik desetiletí známe, jsme tou poslední generací. Bez ohledu na náš věk.
A stejně tak hrozí, že návštěvníci našich akcí, diváci, publikum, jsou bez ohledu na věk taktéž tou poslední generací, jež se na něco takového chodila dívat.